Nedávný výzkum zpochybňuje dlouhodobou teorii o existenci rozsáhlého podzemního oceánu na Saturnově měsíci Titan. Data z mise NASA Cassini, která byla dříve interpretována jako důkaz globálního oceánu kapalné vody, nyní ukazují na složitější vnitřní strukturu – pravděpodobně spíše silnou, polotekutou vrstvu než otevřený zásobník kapaliny. Tento objev zpochybňuje předchozí předpoklady o vnitřní dynamice Titanu a jeho reakci na gravitační sílu Saturnu.
Mise Cassini a počáteční výsledky
Po téměř dvě desetiletí shromažďovala mise Cassini rozsáhlá data o Saturnu a jeho měsících. Prvotní analýza naznačovala přítomnost hlubokého oceánu pod ledovou skořápkou Titanu na základě pozorovaných deformací ve tvaru měsíce, když obíhal Saturn. Předpokládalo se, že tekutý oceán umožní, aby se kůra Titanu vlivem gravitace Saturnu více ohýbala. Tyto počáteční závěry však nebyly zcela v souladu s fyzikálními vlastnostmi získanými z dat.
Klíč: Čas a viskozita
Průlom přišel z opětovného prozkoumání doby, kterou Titan potřebuje ke změně své podoby. Výzkumníci vedení Baptistem Journauxem z University of Washington objevili 15hodinové zpoždění mezi nejvyšším gravitačním vlivem Saturnu a reakcí Titanu. Toto zpoždění ukazuje na vysoce viskózní vnitřek, což znamená, že k deformaci satelitu je zapotřebí značné množství energie.
“Množství energie rozptýlené v Titanu bylo mnohem větší, než se očekávalo ve scénáři globálního oceánu.” – Dr. Flavio Petricca, NASA Jet Propulsion Laboratory.
Tato úroveň ztráty energie je v rozporu s jednoduchým modelem oceánu naplněného tekutinou. Místo toho nový model předpokládá silnou, polotekutou vrstvu obsahující vodu a led pod obrovským tlakem.
Proč je to důležité
Titan je v naší sluneční soustavě jedinečný jako jediný svět kromě Země, o kterém je známo, že má na svém povrchu stabilní kapalinu. Tato kapalina však není voda, ale metan, kvůli extrémně nízkým teplotám na satelitu, kolem -183 °C (-297 °F). Pochopení vnitřní struktury Titanu je zásadní, protože nám pomáhá porozumět vývoji planet a potenciálu podpovrchového prostředí, které může podporovat složitou chemii.
Tato zjištění také zdůrazňují důležitost zdokonalování vědeckých modelů, jakmile budou k dispozici nová data. To, co se dříve zdálo jako jasný případ globálního oceánu, se nyní jeví mnohem složitější a nejednoznačnější.
Nový model: Polotekutá hmota, ne oceán
Revidovaný model naznačuje, že vrstva vody na Titanu je tak silná a pod tak obrovským tlakem, že se voda chová jinak než na Zemi. Polotekutá konzistence vysvětluje pozorované zpoždění deformace a zároveň umožňuje zachovat určitý stupeň změny tvaru pod vlivem gravitace Saturnu. Tento objev významně mění chápání vědecké komunity o vnitřním složení Titanu.
Studie publikovaná v časopise Nature poskytuje silný důkaz proti předchozí hypotéze a otevírá nové směry pro výzkum komplexní vnitřní dynamiky satelitu.
Tato zjištění zdůrazňují, že i zdánlivě dobře zavedené teorie musí být revidovány, jakmile budou k dispozici nové důkazy. Interiér Titanu zůstává dynamickou a zajímavou oblastí výzkumu.
